IIR 2026 Švýcarsko a pohled Honzy Peštála sr.

před 1 dnem

Minut čtení: 3

Po 30 letech ve Švýcarsku.

Když před několika lety prosákla na Indianské scéně informace, že mezinárodní sraz se bude letos konat ve Švýcarsku, bylo jasné, že tam se synem nemůžeme chybět, když jsme tam tenkrát byli. Tenkrát s Favoritem a věrnou 101 na vozíku, tentokrát s VW a i 101 si polepšila vozíkem s plachtou.

Kdo se zúčastní, bylo jasné už od předchozího ročníku. Lidé pouze přibývali. Ale ne tak docela, na poslední chvíli se, k naší velké lítosti, omluvila Věrka a Fanda Součkovi.

Odjez byl plánován už na čtvrtek ráno, zkušenosti z předešlých let nás poučily, že přijet o den dříve se vyplatí. Přidal se k nám kolega Kukačka, tak bylo jasné, že se cestou nebudeme nudit a bude to pěkně ubíhat. Tak se i stalo.

Organizátor vybral, asi záměrně, lokalitu blízko hranic s Německem, nemuseli jsme tak řešit dálniční známky. Cestování po Švýcarsku je poměrně nákladné, stejně tak jako mnoho jiných věcí. Tomu, kdo říká , že „ V Praze je draze“, doporučuji výlet do této alpské země.

Dorazili jsme krátce po poledni a první dojem z lokality byl poněkud rozpačitý. Byl vybrán betonový amfiteátr řeckého typu vybudovaný v bývalém kamenolomu. Ostatně v těsné blízkosti byl lom stále funkční, takže vše bylo pokryto jemným prachem. A od časného pátečního rána kolem nás vozily obrovské náklaďáky vytěžený kámen. Cestu co chvíli kropili, ale stejně….

Naštěstí se nestřílelo!!! (v lomu)

Plocha pro kempování nám přišla poněkud pravidelně hrbolatá a pak jsme zjistili, že to bylo nedávno posečené vojtěškové pole. No nic moc.

Takové věci nás ale nerozhází, postavili jsme stany, vytáhli stolky, židle, něco dobrého na zub a vedly se řeči. Náladu nám trochu kazila skutečnost, že v areálu nebyl v provozu jediný stánek s pitím a občerstvením. To začalo fungovat až v pátek po poledni. Díky vlastním zásobám jsme ale nestrádali. Když je dobrá parta, člověk se nenudí.

Humorný okamžik nastal ve chvíli, kdy jsme u přejímky fasovali srazová trika a domlouvali velikosti. Kukajda trval na zkoušce a nemaje kabinu ani paraván, svlékl triko přímo na místě. Obsluhující děvče, zřejmě asijského původu, vida jeho přírodní svetr ztuhlo a údivem se mu narovnala očka. Opodál stojící mládenec tuto epizodu zaznamenal, dívku po chvilce odvedl a do konce srazu jsme jí neviděli.

Během pátku se kemp zaplnil.My chodili okukovat zajímavosti, potkávali jsme známé, kteří jezdili nebo jezdí na naše srazy a taková setkání na cizí půdě jsou vždy příjemná. Odpoledne bylo osvěženo drobnou epizodou, kdy jsme s Honzou a Davidem zalezli do sprchy a neb jsme měli trochu „zatopeno“ a byli tam sami, zpívali jsme vícehlasně Vysoký jalovec. Kukajda nás přes hranu kabiny poléval studenou vodou a já, chtěje mu oplatit, jsem poodhalil závěs a pustil mu ledovou sprchu na prdýlku. Nemohl jsem si nevšimnout muže, který stál před přívěsem s ručníkem přes rameno a pusou od ucha k uchu. Když se naše pohledy setkaly, byl palec nahoře.

Po večeři nás slavnostně uvítali a na dotaz, kdo byl před 30 lety ve Winterthuru, jsme s Pavlem Proškem hrdě zvedli ruku. Bylo nás odhaduji do 30. Společnost se dále věnovala zábavě, my dali přednost klubovému stanu.

V sobotu ráno nás probudili alpen horny, krásná vzpomínka na sraz v roce 1996. Po snídani jsme se začali připravovat na tradiční vyjížďku, která byla pojata trochu jinak než u nás. Nejelo se společně, ale ve skupinách asi 20 lidí. Cesty krásné, bylo na co koukat, žel náš Scoutík zastávkoval, já zůstal u lesa a čekal na záchranu od rodiny Slabých. Našli mě, odvezli do kempu a já jsem jim moc vděčný.

Odpoledne nás v kempu navštívili bratranci Honzy Ostrého, ve Švýcarsku žijící a moje dávná kolegyně z práce. Před těmi 30 lety jsme u ní několik dní pobyli.

Bylo to moc příjemné odpoledne, co chvíli se nás zastavil někdo známý a kvůli takovým chvílím člověk na ty srazy jezdí.

Po slavnostní večeři následovalo tradiční udělování drobných cen, nejstarší, nejvzdálenější, nejzajímavější…. a pak volná zábava s hudbou. My jsme dali opět přednost soukromí a moc neponocovali. Konečně čekala nás delší cesta domů a člověk už se těší na svou postýlku.

V neděli jsme rychle pobalili, uklidili v kempu a po výborné snídani se rozloučili.

Zpáteční cesta proběhla bez problémů, měli jsme o čem povídat a tak to pěkně utíkalo.

Co říct závěrem? I přes rozpačitý začátek hezký sraz a budeme mít na co vzpomínat.

P.S. A já si dělám 12. čárku a zavírám pomyslný deníček.